Marián Kadlečík
bojovník dneška
Sem rád, ked sa ňeco deje. Ono sa furt ňeco deje, enem to nigdo nevnímá... Ono totiž záleží na vjeku, kerému sa to ďeje. Ked máš svojich "náct", sa to šecko ďeje kolem tebja a máš svúj svjet. Potom pomály ale isťe prechádzáš do svjeta, kerý ide aj skrz tebja, no kedže si užíváš teho, co ti bylo odepírané, tak to necháváš plynút enem tak...kolem sebja. No ráz sa obudzíš a ziscíš, žes prekročil tú hranicu, o kerej každý ríká, že to je ten "stredný vjek". A co fčil? Jak sa ríká: mládí v prdeli a do dúchodu daleko. Účet ti ukazuje plnú sumu mínusovú, aj ked máš pocit, že ešče fčéra tam mjels celú výplatu. De to zmizlo? Začínáš spomínat a s hrúzú ziscuješ, že neni na co. A vraj produktívny vjek. Ale na co? Na robotu? Na dzeci? Na rozum? Rozum z čeho, že máš šúchat nohama, byt prospješný pro společnost, odvádzat daňe, aby bylo z čeho živit tých na podpore? Ty len pjekňe rob, rob svoju kariéru, aby sis mohel povidat f padesátke, že možeš zvolnit z teho tempa. A dzeci ti hádžú velký vďek za tvoju snahu o zabezpečení - šak co sa staráš, ked furt nejsi doma? Mám rád ten vďek, že sme tu pro druhých, aby oni mohli ziscit, o čem ten život je. Mám rád život, no život nemá rád mja.
